Z knihy KAZATEL, bible kralická 1918.

To už bylo, i nyní jest, a což bude, již bylo, neboť Bůh obnovuje to,co již pominulo.

A toť jest přebídná věc mezi vším tím, což se děje pod sluncem, že případnost jednostejná jest všechněch, ovšem pak ze srdce synů lidských plné jest zlého, a že bláznovství přidrží se srdce jejich, pokudž živí jsou, potom pak umírají. Ačkoli ten, který tovaryší se všechněmi živými má naději, an psu živému lépe jest,nežli lvu mrtvému, nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, aniž více mají odplaty, protože v zapomenutí přišla památka jejich. Anobrž i milování jejich, i nenávist jejich, i závist jejich zahynula, a již více nemají dílu na věky v žádné věci, která se děje pod sluncem. Všecko, což by před se vzala ruka tvá k činění, podle možnosti své konej, nebo není práce ani důmyslu, ani umění, ani moudrosti v hrobě, do nehož se béreš.

A obrátiv se, spatřil jsem pod sluncem, že nezáleží BĚH na rychlých, ani BOJ na udatných, nýbrž ani PŘÍZEŇ na umělých, ale podle času a příhody přihází se všechněm. Nebo tak nezná člověk času svého jako ryby, kteréž loveny bývají sítí škodlivou, a jako ptáci polapeni bývají osídlem, tak zlapáni bývají synové lidští v čas zlý, když na ně připadá v náhle. Také i tuto moudrost viděl jsem pod sluncem, kteráž za velikou byla u mne. Slov moudrých pokojně poslouchati sluší raději než křiku panujícího mezi blázny. Lepši jest moudrost než nástrojové válčení, ale nemoudrý jeden kazí mnoho dobrého.

Tohle je jenom část z Knihy Kazatel, která patří do třetí časti hebrejského kánonu Bible, do Spisů. V rámci Spisů má specifické umístění mezi tzv. pět svátečních svitků, za autora je považován samotný Šalamoun. Čte se v rámci židovské liturgie o svátku Sukot. Kazatel nás učí mnoho let, a přece se nepoučíme. Celou dobu se díváme do očí marnosti, která nakonec vítězí, protože touha po moci, penězích, velikášství ovládne mysl, a ta pak plní naše přání. Válka vede k zotročení a ztrátě svobody. Dokáže nám Bible dát odpovědi na naše otázky? Ano, dokáže. Když je hledám, nacházím je, jenom musím najít svůj „počátek“. Ten můj je u apoštola Jana. Je důležitý pro mne i můj život. Hledala jsem jeho žáky, kterým předal učení Ježíše Krista. Jedním z nich byl svatý Polykarp ze Smyrny, který patří do skupiny „apoštolských otců“, ti přišli přímo do kontaktu s apoštoly. Padl mi přímo do očí a věděla jsem, že musím hledat dál. Byl nalezen ve Smyrně (dnešní Izmir) jako odložené dítě zbožnou vdovou a vyrůstal pravděpodobně v nežidovské rodině. Mladý Polykarp poslouchal apoštola Jana už jako dítě a Jan ho vysvětil ve Smyrně za biskupa, kde působil 70 let. Jan byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Považuje se za jisté, že tento světec byl oním andělem, kterého Pán chválí v Apokalypse. „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat. Buď živý až na smrt a dám ti vítězný věnec života. Sk.2.9. Ignác Antiochijský svědčí o Polykarpovi jako o oddaném pastýři s nezlomnou vírou. Ignác Antiochijský byl v r.107 umučen.

Polykarp zpočátku neodpovídal, ale když na něho velmi naléhali, řekl:“Ne, neudělám to, co mně radíte“. Polykarp mluvil tiše, ale jeho oči vyzařovali takový klid, že to úředníka vyvedlo z míry. Polykarp uhodl, co se děje v jeho duši ulovené řetězem kázní řeckého zákona. Nemělo smysl dokazovat těmto lidem, že je nemožné zapřít toho, který se stal tak důležitým v jeho životě. „Kdo přikázáni jeho nezachovává, je lhář a pravdy v něm není. Kdo říká, že v něm zůstává, ten má chodit tak, jak chodil ON.“, vzpomněl si Polykarp na slova, která slyšel od apoštola Jana, když sedával u jeho nohou a poslouchal o skutcích a učení Spasitele. Polykarp viděl svoji smrt ve snu, hořící plameny polštáře pod hlavou. Když ale hranici zapálili, legenda praví, že se ho oheň nedotkl. Probodli ho mečem a tělo nechali shořet. Toto je část jeho modlitby před smrtí. …“přijmi nyní i mne mezi ně jako oběť hodnou a příjemnou, kterou jsi sám pravil, předznamenal, vykonal. Za to a za všechno tě chválím, slavím a blahoslavím skrze věčného a nebeského Archirejere Ježíše Krista, milovaného syna Tvého, skrze něhož ti budiž sláva spolu s ním ve svatém Duchu nyní i v budoucím věku“. Amen.

Kazatel končí jedinou větou a to: „Boha se boj a přikázání jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží. Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou“.

Já: Slovo musí vést ke skutkům a činům. Svatý Jan, svatý Polykarp promlouvají i dnes, i když jejich slova nejsou slyšet. Co se ještě musí stát, když se člověk dostane do situace, kdy si raději zvolí smrt než život, protože nevidí východisko ze situace, ve které se nachází? Protože vstoupí do kruhu, který se točí kolem peněz,síly, moci a slávy. A když se kruh roztočí, protože jeden člověk chce válku, přímo rozhodne o životě a smrti. Na začátku není zlo, ale dobro. Dobro odkrývá lidské slabosti a přichází touhy. Člověk začne toužit, protože mu něco chybí a stává se na svých pocitech závislý. Pak přijde zloba, nenávist, zášť, všechno, co mysl dobře zná. Může to zastavit, vrátit se, nebo přestoupit jinam, ale nechce to udělat. Ale zastaví ho až sebedestrukce. Někdy je to alkohol, drogy, nemoc, nakonec zůstane sám. Všechno se obrátí proti němu. Žádný pocit radosti nenachází, protože proti lásce stojí pýcha a proti důvěřě závist a žárlivost. Proti upřimnosti faleš, přetvářka a lži. Cena, kterou zaplatí je vysoká. Proto, když Kazatel říká: „Boha se boj, neznamená to žádnou bezmeznou poslušnost a kázeň, jak nás církev učí, ale respekt a úctu k hodnotám, které dodnes přetrvali.