Každý živý tvor na této planetě zná pocit lásky. Není ale schopný si ho uvědomit. Až dlouhodobý vývoj vědomí umožnil tomuto pocitu se projevit. Je to složité, protože definovat tento pocit, znamená propojit ho s pocitem bolesti, smutku a zármutku. Pravý pocit lásky je jako diamant v jádru Země, nezničitelný a věčný.

Lidská mysl ho v každodenním životě nepotřebuje a nahradila ho falešným pocitem lásky, který jako náhražka funguje kdykoli. pojďme se na to podívat blíže. Můžeme začít již okamžikem zrození. Každý nově narozený tvor zažívá pocit lásky, který mu dodává sílu přežít. Právě tato životní síla nese pravý pocit lásky, který nás provázi celý život. Fyzické tělo má i další zdroje energie a vitality a ty s oblibou využívá. Hlavně touhy a vášně hrají v dnešním materiálním světě důležitou roli. Přináší pocity, které jen tak něco nenahradí, protože je to uspokojení, které člověk potřebuje. Je vůbec možné pocity skutečné a falešné lásky rozlišit? Umí to naše vědomí? PRAVÁ láska je pocit, který prožíváme všichni stejně, takže ho můžeme společně sdílet. Jediný pocit, který nás na této planetě dokáže spojit a nerozdělit. Musíme začít vnímáním sebe a své skutečné podstaty. Jednodušší je pro nás pochopit, že PRAVÁ láska nezanikne, nezmizí jen tak a nejde s ní manipulovat, jak se nám to hodí. Často slyšíme slova:“ Je to láska na celý život, miluji tě, lásko.“ V té chvíli jsme přesvědčeni, že milujeme, že ty pocity a projevy které v sobě najednou cítíme, jsou pocity opravdové lásky. Je to ona? Někdy nám PRAVOU lásku pomůžou poznat naše vzpomínky. V mysli se nám vynoří představy a hřejivý pocit prožitků z daného období. Nemusí jít jen o partnerský vztah, můžou to být i vzpomínky na dětství, protože je to spojeno s minulostí. Naše vědomí nabízí i tu možnost, minulost popřít a všechno, co se stalo, uložit hluboko do podvědomí. Proto se může stát, že nám partner bude tvrdit, že to láska nikdy nebyla. PRAVOU lásku nesmíme nikdy spojovat s chtíčem. Ten probudí touhy a ty si vezmou na pomoc falešnou lásku.

PRAVOU lásku nejde slovně definovat, protože nejde jen o pocit samotný. S pocitem se vždy propojí myšlenka anebo představa. Můžeme společně sdílet pocity, ale naše představy nebo myšlenky nejsou totožné. V partnerském vztahu sdílíme pocit lásky, ale představy o vztahu samotném, má každý člověk jiné. Abychom poznali, že jde o pocit PRAVÉ lásky, musíme své představy spojit do určitého cíle, a tím bývá potomek. Dítě se rodí v bolestech, aby PRAVOU lásku přijalo. Při narození potomka bývá tato láska nejvíc citelná. Pak se musí jen vyživovat. Udržovat ten pomyslný plamínek nám mohou pomoci i jiné pozitivní pocity. Vzájemná důvěra, upřimnost, porozumění a tolerance jsou skutečné záruky té PRAVÉ lásky. V jednom článku jsem psala o pyramidě partnerství, kde láska byla jako základní stavební kamen. Dítě zná pocit PRAVÉ lásky a  miluje své rodiče. Pro nás všechny jen stačí si tento pocit do dospělosti uchovat.

Poměrně často se setkávám s frází:“ Já už tě nemiluji, ale mám tě stále rád. Já jsem tě nikdy nemiloval, jen jsem si to namlouval. Je mi líto, ale miluji někoho jiného.“ Když se pak vracíme ke společným zážitkům, stále je vnímáme hezky a pozitivně. Věřili jsme, že naše láska byla ta PRAVÁ. Co se s tou láskou tedy stalo? Je za tím naše osobnost a s ní spojeny naše představy. Osobnost ovlivňují různé faktory kolem nás, máme povinnosti a závazky, a také na nás působí okolí a různé situace, které musíme řešit. Když vyjdou na povrch naše komplexy z dětství a puberty, je mnohem jednodušší změnit představy o sobě a dalším životě, než si připustit, že JÁ mám problém, který je třeba řešit. JÁ propojíme s egem a falešnou lásku k tomu často přidáváme. A nový život může začít. Jak je teda možné tu PRAVOU lásku uchovat? Musíme jí sdílet se svými dětmi, kterým nepřestaneme naslouchat, protože ony nám ji svým narozením oživily a připomněly.