Rozdíl mezi člověkem a Bohem spočívá v tom, že Bůh v sobě obsahuje všechny věci, neboť je jejich zdrojem, zatím co člověk všechny věci obsahuje proto, že je jejich středem. Renesanční mág Pico della Mirandola.

ČERNÉ DÍRY – neodrážejí a ani nevydávají žádné světlo. Z černé díry není cesta ven. Změna gravitace na HORIZONTU je extrémní na velmi krátké vzdálenosti. Pokud tam vstoupíte, stanete se špagetou a budete se natahovat, až se stanete proudem subatomárních částic do středu díry. Rozpadnete se na atomy. Užijete si zakřivení prostoru a času, čím rychleji budete padat, tím pomaleji se budete pohybovat v čase. PARADOXEM černé díry se skutečnost, že budete na dvou místech najednou jako svoje kopie. Není tady jenom jedna realita. Je to citace článku, jakých na internetu najdete víc. Mně tento článek vedl k vlastnímu zamyšlení. Představuji si černou díru jako karafu s vínem, ve které probíhá neustály proces zrání. Na počátku jsou bobule hroznů a na konci dokonalý nápoj. Tady je stvořitelem člověk, tam, za působení živlů, teda ohně, vody, vzduchu a země, VESMÍR. Pokud se takovou karafou stane samotný člověk, který nezvládá své pocity a emoce a pronásledují ho jenom negativní myšlenky, může se snadno ocitnout v „černé díře“, dostaví se těžké deprese, syndrom vyhoření, nebo pokus o sebevraždu. Tohle je naše lidská realita. Občas mluvíme o temných a světlých stránkách našeho života. To, co je důležité, je neztrácet kontakt s vlastním životem. Život je dar s přímou vazbou na světlo, bez světla nemůžeme existovat. A skrze světlo formovat i myšlenky.

„Když říkáš myšlenka, snad tím nemyslíš nepřítomnost citu lásky? Láska není cit. Je to nejvlastnější povaha Absolutna. Musíme se naučit rozlišovat lásku a Lásku. Musíme se naučit rozlišovat svíčku, či hořící dřevo od Slunce. Svět běžných citů, a to i těch, jenž pokládáme za nejšlechetnější, se z vyšší úrovně vědomí jeví jen jako kus hořícího dřeva, který vydává jen velmi matné světlo.“ Jenže, Daskale, když říkáš, že při druhé smrti vstoupíš do světa myšlenek znamená to snad, že se zbavíme citů a pocitů? Nebudeme už muset cítit?“ Opět je třeba rozlišovat mezi pocitem jako podstatou a pocitem jako jevem. Ve vyšších noetických světech se stáváš Láskou, jsi Láskou. Není to jako v nižších sférách, kde druhého miluješ hlavně proto, že je odrazem tvé vlastní egocentrické sebelásky. „Na této planetě umí opravdu milovat jen málo lidí.“

Skutečnou Lásku je možné procítit i tady na Zemi. Je to stav blaženosti, který k nám přichází spontánně, nečekaně a často nás překvapí. Je to splynutí se vším co nás v dané chvíli obklopuje. Je to dotek božího světla, které nás provází, ale v této chvíli si ho reálně uvědomíme. Fiat lux – budiž světlo.