ZÁVIST je v bibli uváděna jako jeden z hříchů a bývá často spojována s pýchou. Setkávají se s ní už i děti ve školce a často jsou k ZÁVISTI vedeny rodiči, učitelkami nebo okolím. Nemusí v tom být nutně úmysl, je to nevědomost, neschopnost rozpoznat k čemu dítě vlastně vedeme. Soutěživost nebo soupeření povzbudí dítě k pozitivní aktivitě, pokud se děti nezačnou srovnávat. Děti se nesmí vést k tomu, aby byly závislé na pocitu, že musí být neustále lepší než ostatní. Pokud nebudou nejlepší, tak budou závidět tomu, kdo lepší je. Pak zmizí pocit radosti z toho, co dítě dělá a čemu se věnuje. Toto je malá ukázka toho, jak se ZÁVIST může probudit.

Tak se na nás nabalují všechny křivdy a negativní zážitky z dětství až do dospělosti. To vše pak přetrvává a odráží dokonce i v partnerských vztazích. Pak se stává, že jeden závidí nejen jiným kolem nás ale i partnerovi. Žárlivost je také forma ZÁVISTI a často může vést až k rozpadu vztahu. Neumíme se radovat z toho, co máme, protože neustále chceme to, co nemáme. Závidíme jinému, protože má to, co chceme. Pak můžeme všechno ztratit.

Když do kolektivu nastoupí člověk, kterému partnerský vztah funguje a kolem něj jsou lidé především rozvedení, začne se kolektiv vůči němu chovat jako masožravá kytka. Co se stane? Vyplavou na povrch všechny křivdy a negativní zážitky, které nejsou zpracované a začne se závidět. Začnou se hledat chyby a nedostatky u nového člověka, který má funkční vztah. Pokud je to “ funkční“ muž, začnou se ženy porovnávat s jeho partnerkou a aspoň jedna z nich musí být přece lepší než ona. Boj je o to větší, pokud tento muž má určitou suverenitu a zaručuje stabilitu. ZÁVIST pro „funkční “ partnerku přichází jako pokušení. Muž, který toto pokušení představuje, má za sebou též negativní zážitky, které nejsou zpracované, jinak by se radoval z toho, že tato žena je ve vztahu spokojená. Proti této masožravé kytce se postavíme tak, že si připomeneme, že vztah, ve kterém jsme, má své hodnoty. A že existují i hodnoty morální, které jsou důležité pro výchovu dětí. Důležité je, že pokud jsou ve vztahu problémy, musí si je řešit partneři sami a ne cizí lidi.

Tam, kde je ZÁVIST, tam je i LÍTOST. Muž, kterému vztah funguje, vzbuzuje důvěru. Jemu přece každá žena může říct vše, čím si prošla a jak to měla složité a těžké. On ji polituje u společného oběda nebo u kávy. Je tak chápající a mají toho tolik společného. V té chvíli ho nenapadá, že vztah je o dvou lidech, že ona si svého bývalého partnera sama vybrala, že to byla její svobodná vůle. Pokud někoho litujeme, musíme mít na paměti, že na povrch vyplouvají často i naše vlastní problémy a nedostatky, protože nejsme dokonalí. Když se chlap nechává litovat ženou, měl by se zamyslet nad tím, jakou roli chce ve vztahu vlastně zastávat. LÍTOST není lék a nepomáhá. Pokud někdo od nás očekává, že ho budeme litovat, měli bychom mu říct, že ho dokážeme chápat, ale rozhodujeme se ze svobodné vůle a musíme si nést následky svých rozhodnutí. Pomáhat je lidské, každý z nás se do problému může dostat, ale nelitujme, a pomoc nabízejme jen tehdy, když vidíme skutečnou snahu řešit problémy, protože ten první krok musí udělat každý sám. Nemocní, děti a zvířata nepotřebují litovat, ale potřebují naši vnitřní sílu a takovou pomoc, která jim pomůže jejich situaci líp zvládnout. Jak úžasná je ta chvíle, když dítě udělá svůj první krok, pak mu jenom utíráme slzy, když spadne a povzbuzujeme ho, protože víme, že pokroky musí dělat samo.