Člověk je součástí přírodního systému a tak jako všechny živé bytosti se i v minulosti neustále snažil přežít. Pud sebezáchovy, který mu zůstal dodnes, vedl jeho vůli, aby se zdokonaloval. Když se naučil žít v tlupě, tak pochopil, že již nebojuje jen o svůj život, ale i o své místo ve skupině s ostatními. Vášně ho vedly k tomu, aby byl rychlý a HNĚV vedl k tomu, aby se umět bránit nebo aby byl útočný. Dodnes člověku zůstal jako průvodní jev jeho prožitků. HNĚV je sluha rozumu a ten skrze něj uplatňuje své požadavky. Pokud slouží jedinci a jeho individualitě, může být i prospěšný, protože povede ke změně nebo zásadním rozhodnutím. Probudí vůli a najde sílu k jednání.

V partnerském vztahu je HNĚV velmi zlý rádce. Nemusíme ho poslouchat, musíme se naučit ho krotit a ovládat. Negativní energie zapojí mysl a rozum začne hledat řešení často složitých situací. Slova, které v té chvíli řekneme, nejde vzít zpět. Je to reakce na to, co se stalo a máme nutkavou potřebu to řešit. Než dáme prostor HNĚVU, můžou tomu již delší dobu předcházet skutečnosti a činy, které se staly, např. obavy, strach, stavy úzkosti, když nevíme, co se vlastně děje a co bude dál. To, co se děje, má svůj důvod. Probíhá něco, co chceme zastavit, změnit, najít vysvětlení. Je tolik příčin, které to způsobují, že rozpoznat v tom vlastní zavinění, je v dané chvíli nemožné. I když nevidíme východisko ze situace, tak to ale neznamená, že žádné není. Pokud chceme najít řešení, nehledejme ho ve vztahu. Hledejme ho v sobě. Máme právo se zlobit, ale HNĚV musíme ovládnout. Dáme průběh emocím, řekneme, co říci chceme, ale dostaňme ho pod kontrolu. Když budeme křičet a začneme s výčitkami, dojde k hádce. Cokoli se stalo, bylo ze svobodné vůle jednoho z partnerů a nejde to vzít zpět. Proto se musíme rozhodovat za sebe a ne za partnera. HNĚV je potřeba minimalizovat a začít přemýšlet, co dokážeme přijmout z toho co se stalo a zpracovat. Dokázat se  poučit, udělat možná jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě, ale dělejme ho jenom za sebe. Pokud jsou ve vztahu děti a musíme vyhodnotit i ekonomickou stránku, jsou děti naší součástí, takže rozhodnout za sebe znamená rozhodnout i za ně. Než se HNĚV projeví, předchází mu nespokojenost.

Pokud má náš partner problém, který musí řešit, projevíme SOUCIT. Řešit si ho musí sám, ale s naši podporou a pomocí, to bude mít snazší. Zdravotní problém je taky problém jednotlivce, ale často přichází k tomu, komu se nedostává lásky a porozumění. SOUCIT nás vede k zamyšlení nad tím, co se kolem nás děje. SOUCIT otevírá dveře k pochopení, porozumění a lásce, která se ze vztahu tak rychle vytrácí.

Existuje forma SOUCITU, která je pro partnerský vztah doslova rakovinou. Dokáže rychle bujet a může vést i k rozpadu vztahu. Po rozvodu se stává, že si jeden z partnerů přiřadí roli oběti. Častěji jsou to ženy, co začnou mluvit o tom, jak byl rozvod pro ně bolestivý, jak mají po rozvodu těžkou situaci, kterou sotva zvládají. SOUCIT jim zajistí pozornost mužů a ony jsou opět žádoucí. Velice vřele děkují za pozornost, které se jim ve vztahu nedostávalo. Jsou jako Sirény, lákající námořníky zpěvem a svoji krásou. Muž má doma manželku, neustále po něm něco požaduje, je věčně nespokojená a tady je žena, která si váží i té nejmenší pozornosti. Když si manželka všimne změny chování, je často již pozdě. Muž je polapen do sítí, ze kterých jen tak nevyvázne. A tady nastává boj HNĚV versus SOUCIT. Manželka má právo se na manžela zlobit, ale vyvarujte se HNĚVU. Nemá smysl se s tou ženou srovnávat, je to jeho svobodná volba. Nechat ho vyslovit nahlas jeho představy o budoucnosti, připomenout mu jeho povinnosti a závazky. Pokud v tom hraje roli jeho ego, je možné to zvrátit. Pokud jeho libido, je to skoro nemožné. Partnerský vztah se vyvíjí, je jako planeta, která se otáčí kolem své osy, ale i posouvá po své dráze. Kdyby se zrychlil pohyb kolem osy, odklonila by se ze své dráhy.  Pohyb je zachycen ve všech živých bytostech. Proto nesmíme podléhat stereotypům a myslet si, že svůj život nastavíme jako počítačový program.

Přeji všem v Novém roce hodně zdraví a plnou náruč štěstí.

Každý z nás se na začátku roku aspoň jednou zeptá . “ Co přinese tento rok? Co mne čeká? Události každého dne napíšou svoji stránku knihy. Má jich 365. Je to hodně stránek, které zaplníme. Já zkusím být autorem úvodu, kterým kniha začíná.

Podle tarotu je klíčovým číslem 17 – karta HVĚZDA. Dvě číslice 1 a 7 mají svůj vlastní význam. Číslo 1 představuje sebe sama, teda každého z nás jednotlivě. Jeho schopnosti a možnosti, které mu právě číslo 7 pomůže využít. Je to energetická čislice a tuto energii může každý využít ke svému prospěchu. V kombinaci jakožto číslo 17 je to jinak, v tarotu má své vlastní postavení a to HVĚZDY. Přináší bezpočet možností pro každého z nás, pokud ji ve své přirozenosti dokážeme rozpoznat. Mladým lidem otevírá vrata ke studiu, uplatnění vrozených schopností, které můžou využít a dalším generacím zúročit zkušenosti a prosadit se. Každá generace má svoji šanci, je potřeba  ji jen rozpoznat. Obavy a strach ustoupí, protože 7 dodá potřebnou energii. Všichni víme, že nic nepřichází jen tak a zadarmo, proto se musíme nad sebou nejdříve zamyslet. Je hezké, že máme své plány, ale je to, co chceme dokázat nebo získat, pro nás TO, co skutečně potřebujeme? Anebo vynaložíme hromadu úsilí, a pak zjistíme, že jsme tam, kde nechceme být? Než se rozhodneme, musí náš první pohled směřovat do vlastního nitra. Chvíli tam zůstat a pak se podívat do budoucnosti, protože v příštím roce budeme bilancovat a hodnotit. HVĚZDA nám tento pohled nabízí. Platí to jak pro jednotlivce tak i pro skupiny. I firma má opěrný bod a výhodou je, že umíme již rozpoznat nebezpečí, protože minulý rok poukázal na problémy a nedostatky.

Ve vztazích to tak jednoduché zatím není. Mladé generace mají již půdu pod nohama, takže “ hnízdit “ bude snazší, dosáhnout na hypotéky jednodušši, ale právě HVĚZDA žádá určité záruky. Zodpovědnost, spolehlivost, důvěru v sebe sama i v partnera. Hvězda nese světlo, ale teplo musíme najít v sobě. Je to rok hledání a nacházení, poznávání a přijímání. Jít za svou HVĚZDOU může každý, kdo ji najde.

Obloha je plná hvězd. Jsou vedle sebe a svítí a vytváří různé sestavy, které můžeme zahlédnout každý den, pokud je jasná obloha. Mají své místo a nepřekáží si. Když máme štěstí, některé zachytíme pohledem i v pohybu. Můžeme si je uchovat i ve své představě. Najít svou HVĚZDU znamená: žít v míru a klidu. Změnit svůj život k lepšímu můžeme tento rok všichni. Tarotová karta HVĚZDA  přináši pozitivní změny, o kterých sama nerozhodne, protože dokázat využít své šance a možnosti již musí každý sám. Je důležitá pro budoucnost a ta je z pohledu všech živých bytostí nejistá. Války a terorismus jsou stále velkou hrozbou, ale učme se pokoře, která nás bude provázet. HVĚZDA nás povede k zásadním rozhodnutím.

Tohle „desatero“ poukazuje na to, co je potřeba si uvědomit, aby Váš vztah s partnerem fungoval. Partnerský vztah představuje složitý mechanismus, který nejde nastavit, i když si to někteří z nás myslí. Naše mysl si často pohrává s představami, jak by měl vztah fungovat, až se z něj vytratí realita a tohle „desatero“ Vám ji připomene.

LÁSKA VERSUS VÁŠEŇ

Lásku si ve vztahu  často zaměňujeme s vášní. Vášeň je propojena s myslí, která ji řídí. Často přichází hned na počátku vztahu a  my jsme zamilovaní. Toužíme po sobě, rozběhne se komunikace, sex nám přináší uspokojení a štěstí. Tohle se skutečnou láskou nemá mnoho společného, protože vztah se nachází teprve na startovní čáře. Skutečná láska přijde ale až s poznáním. Pocit lásky se musí vracet, ale pocity vášně chladnou až zmizí. Když s partnerem dokážeme pocit lásky sdílet, nemůže se nikdy vytratit.

DŮVĚRA

Do vztahu musíme jít připraveni. Pokud máme za sebou rozchod, není správné se pouštět do nového vztahu, i když si myslíme, že to zvládneme. Nejdřív musíme věřit sobě, že jsme na nový vztah připraveni, a to nelze bez analýzy předchozího vztahu. Umět posoudit nejen chyby partnera, ale hlavně své klady a zápory, je předpoklad, že se vyhneme stejným chybám ve vztahu dalším. Teprve pak můžeme pomalu začít hledat důvěru v partnerovi. Důvěra je základní stavební kámen ve vztahu. Pokud máme pochybnosti, budeme se s partnerem dál scházet a do vztahu nepůjdeme. Žádné „zkusíme to a uvidíme“, tohle riziko je zbytečné. Když k sobě budeme upřimní, pak je teprve možné pochybnosti rozptýlit.

ZODPOVĚDNOST

Za sebe a svoji polovinu vztahu máme zodpovědnost. Jsme ve vztahu a musíme si uvědomit, jakou roli zastáváme. Muž musí chránit partnerku a svoji rodinu. Vytvořit domov a zázemí, o které se bude žena starat. Je možná určitá tolerance, jak si své povinnosti rozdělíme, ale role si vyměnit nesmíme. Poslední slovo musí mít chlap, to ale neznamená, že názor parnerky nemá stejnou váhu.

HNĚV

Občas se stane, že se názory a postoje partnerů liší. A když se vytratí porozumění a tolerance, naše mysl pozvedne vášně hněvu. Hněv se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní hněv je velice nebezpečný, protože zůstává v nás a časem se změní na zahořklost. Stává se rakovinou vztahu, který se začíná rozkládat. Vnější hněv můžeme rozptýlit, pokud si budeme ochotni naslouchat. Názor svého partnera vždy respektujme. To neznamená, že se třeba se s ním ztotožnit. Pokud respekt ztratíme, přestaneme slyšet a vnímat a naše mysl nebude reagovat na nic, co se nám partner snaží říct.

ŘEŠTE SEBE, NE VZTAH

Pokud začneme vnímat problém, zamyslíme se také sami nad sebou. Naše podvědomí je jako zrcadlo. Odráží všechno, co vyzařujeme a náš partner to příjímá. Pak se často podivujeme nad tím, koho vlastně vedle sebe máme. Problém s partnerem je taky náš problém, který nevidíme v sobě, ale u partnera. Někdy to nedokážeme rozpoznat, protože zapracuje naše mysl, která problém vyhodnocuje. Nedívejme se tedy na to, co vnímáme na povrchu, ale podívejme se na problémdo hloubky. Když je potřeba vyčistit rybník, tak také se musí vypustit všechna voda.

MINULOST

Mnozí z nás se snaží od problémů otíkat a neřešit je. Někteří je vidět nechtějí, protože si myslí, že jejich nejsou. Tvrdí, že minulost mají vyřešenou a uzavřenou. Přistupují k ní jako ke svým datům v počítači, vymazat a hotovo. Bohužel takhle to nefunguje. Musíme si všichni uvědomit, že jsme na této planetě v dokonalém systému. Jedna forma vystřídá tu druhou až tehdy, když ta předchozí dosáhne vrcholu. Pokud vrcholu nedosáhne, nic nejde změnit. Naše nedořešené věci nás opět doženou. Mysl si to trochu pozmění, ale podstata zůstane stejná. Proto řešte nejdřív sami sebe a potom vztah.

EGO, ID, JÁ

Protože život nás všech je v dnešní době často povrchní, není nutné EGO rozebírat. To má tu nejlepší živnou půdu pro svoji existenci. Mysl využívá inteligenci a prohání se tělem jako ve vlnách oceánu. Ke štěstí jí stačí jenom vášeň a rozkoš. ID je tady od počátku existence. Jsou to naše pudy potřebné k přežití, ale běda, pokud nad nimi ztratíme kontrolu. Nejsilnější z nich je pud sebezáchovy, který si občas uvědomujeme. JÁ je někde mezi EGEM a ID. Je to neustále měnící se forma, hledající určitou stabilitu a ukotvení. Aby se JÁ mohlo projevit, musí si uchovat svoji přirozenost. Přirozenost představuje svobodnou vůli a sílu ji projevit. Pokud budeme sami sobě učitelem a ne cizincem, budeme mít svoji vlastní tvář.

SEX

Dnes o sexu mluví i děti ve školce. Naše sexualita nám patří od našeho narození, ale neměla by být spojována s naším egem nebo idem, ale s naší přirozeností. Pokud spojíme sex s láskou a zrozením nového života, vznikne nová částice do přírodního systému této planety. Tyto částice se pak shlukují a vytváři identitu planety. Pokud budeme vnímat lásku, sex a zrození jednotlivě, uvidíme kazdodenní realitu života. Znásilňování, zabíjení a sex bez morálních hranic. Sexuální energie nesmí sloužit našemu chtíči a požitkům, protože povede každý vztah do záhuby. Je tady k zrození nových životů a regeneraci životní energie, která se taky vyčerpává a vytrácí. Mysl při sexu nechte odpočinout a užívejte si pocitů, které se sexem přichází. Ale morální zábrany nechte nastaveny. Pokud padnou, v dalším vztahu je budete stavět těžko znovu.

PRIORITY

Tato část „desatera“ patří egu. Mysl využívá inteligenci k našemu prospěchu i ke škodě, ale vždy nám ponechává možnost volby. Umožní nám žít v luxusu, protože životní úroveň neustále roste. To nejdůležitější jsou naše děti. Nechme dětem jejich přirozenost, nedopusťme, aby jejich život řídilo naše ego. Matka a otec jsou vzor jejich budoucích partnerů. Dětem nastavujeme zrcadlo podvědomí. V dospělosti svých dětí se pak podivujeme nad tím, když poznáváme své vlastní chyby ve výchově.

ROVNOVÁHA

Je důležité si uvědomit, že každý v sobě neseme mužský a ženský element. To, že naše fyzická stránka nás reprezentuje jako muže nebo ženu neznamená, že se tak projevujeme. Rovnoprávnost dala mužům a ženám stejná práva, ale narušila rovnováhu elementů muže a ženy. V časech války, kdy muži umírali, převzali ženy zodpovědnost aby přežily. Muž má rodinu ochraňovat, nese proto tíhu zásadních rozhodnutí. Rovnováha vztahu není jen v rovině EGA, teda naší mysli. Sestoupíme do roviny JÁ, pokud budeme souhlasit s tím, že naše podvědomí je naším zrcadlem,. To odpovídá chování partnera tomu, co tam „vidí“. Obraz vyhodnocuje mysl partnera s pomocí představy, kterou vnímá. Pak budeme partnerovi oponovat, protože se nám to nelíbí, ale jde vlastně o náš problém, ne partnera, on ho jen zrcadlí. Pokud je náš partner „lepší“ než my, pak ho srážíme dolů, aniž si to uvědomujeme. Než začneme řešit problém, je tedy vždy jednodušší, zamyslet se nejdřív nad sebou. Pak přizveme na pomoc EGO a necháme mysl najít nejlepší řešení. Hledání rovnováhy je vlastně neustále probíhající proces.

„DESATERO“ vztahu má poukázat, že stojí za to pokusit se o záchranu vztahu. Když to ale jeden z partnerů vzdá, pak je lepší vztah ukončit a posunout se dál. Pokud partneři najdou ztracenou DŮVĚRU, je možné vztah zachránit. Já vám moc přeji, abyste ji našli.

Každý živý tvor na této planetě zná pocit lásky. Není ale schopný si ho uvědomit. Až dlouhodobý vývoj vědomí umožnil tomuto pocitu se projevit. Je to složité, protože definovat tento pocit, znamená propojit ho s pocitem bolesti, smutku a zármutku. Pravý pocit lásky je jako diamant v jádru Země, nezničitelný a věčný.

Lidská mysl ho v každodenním životě nepotřebuje a nahradila ho falešným pocitem lásky, který jako náhražka funguje kdykoli. pojďme se na to podívat blíže. Můžeme začít již okamžikem zrození. Každý nově narozený tvor zažívá pocit lásky, který mu dodává sílu přežít. Právě tato životní síla nese pravý pocit lásky, který nás provázi celý život. Fyzické tělo má i další zdroje energie a vitality a ty s oblibou využívá. Hlavně touhy a vášně hrají v dnešním materiálním světě důležitou roli. Přináší pocity, které jen tak něco nenahradí, protože je to uspokojení, které člověk potřebuje. Je vůbec možné pocity skutečné a falešné lásky rozlišit? Umí to naše vědomí? PRAVÁ láska je pocit, který prožíváme všichni stejně, takže ho můžeme společně sdílet. Jediný pocit, který nás na této planetě dokáže spojit a nerozdělit. Musíme začít vnímáním sebe a své skutečné podstaty. Jednodušší je pro nás pochopit, že PRAVÁ láska nezanikne, nezmizí jen tak a nejde s ní manipulovat, jak se nám to hodí. Často slyšíme slova:“ Je to láska na celý život, miluji tě, lásko.“ V té chvíli jsme přesvědčeni, že milujeme, že ty pocity a projevy které v sobě najednou cítíme, jsou pocity opravdové lásky. Je to ona? Někdy nám PRAVOU lásku pomůžou poznat naše vzpomínky. V mysli se nám vynoří představy a hřejivý pocit prožitků z daného období. Nemusí jít jen o partnerský vztah, můžou to být i vzpomínky na dětství, protože je to spojeno s minulostí. Naše vědomí nabízí i tu možnost, minulost popřít a všechno, co se stalo, uložit hluboko do podvědomí. Proto se může stát, že nám partner bude tvrdit, že to láska nikdy nebyla. PRAVOU lásku nesmíme nikdy spojovat s chtíčem. Ten probudí touhy a ty si vezmou na pomoc falešnou lásku.

PRAVOU lásku nejde slovně definovat, protože nejde jen o pocit samotný. S pocitem se vždy propojí myšlenka anebo představa. Můžeme společně sdílet pocity, ale naše představy nebo myšlenky nejsou totožné. V partnerském vztahu sdílíme pocit lásky, ale představy o vztahu samotném, má každý člověk jiné. Abychom poznali, že jde o pocit PRAVÉ lásky, musíme své představy spojit do určitého cíle, a tím bývá potomek. Dítě se rodí v bolestech, aby PRAVOU lásku přijalo. Při narození potomka bývá tato láska nejvíc citelná. Pak se musí jen vyživovat. Udržovat ten pomyslný plamínek nám mohou pomoci i jiné pozitivní pocity. Vzájemná důvěra, upřimnost, porozumění a tolerance jsou skutečné záruky té PRAVÉ lásky. V jednom článku jsem psala o pyramidě partnerství, kde láska byla jako základní stavební kamen. Dítě zná pocit PRAVÉ lásky a  miluje své rodiče. Pro nás všechny jen stačí si tento pocit do dospělosti uchovat.

Poměrně často se setkávám s frází:“ Já už tě nemiluji, ale mám tě stále rád. Já jsem tě nikdy nemiloval, jen jsem si to namlouval. Je mi líto, ale miluji někoho jiného.“ Když se pak vracíme ke společným zážitkům, stále je vnímáme hezky a pozitivně. Věřili jsme, že naše láska byla ta PRAVÁ. Co se s tou láskou tedy stalo? Je za tím naše osobnost a s ní spojeny naše představy. Osobnost ovlivňují různé faktory kolem nás, máme povinnosti a závazky, a také na nás působí okolí a různé situace, které musíme řešit. Když vyjdou na povrch naše komplexy z dětství a puberty, je mnohem jednodušší změnit představy o sobě a dalším životě, než si připustit, že JÁ mám problém, který je třeba řešit. JÁ propojíme s egem a falešnou lásku k tomu často přidáváme. A nový život může začít. Jak je teda možné tu PRAVOU lásku uchovat? Musíme jí sdílet se svými dětmi, kterým nepřestaneme naslouchat, protože ony nám ji svým narozením oživily a připomněly.

Skoro každý z nás zná biblický pŕíběh Kaina a Ábela. Kain byl prvním potomkem Adama a Evy a zabil svého bratra Ábela. Příčinou k tak podlému činu měl být obětní dar Hospodinu, který on nepřijal. Jiný příběh Abraháma a jeho „prvorozeného “ syna mluví taky o oběti. Abrahám má svého syna Izáka obětovat Hospodinu, aby tak prokázal svou víru. Hospodin život Izáka zachoval.

Oba příběhy mluví o obětech Bohu. Nejdřív byly lidskými oběťmi hlavně děti, protože dítě bylo považováno za boží dar, který chce Bůh za určitých okolností zpátky. Později to byla zvířata nebo oběti v podobě bezmezné služby Bohu. Pokusme se na tyto příběhy podívat.

A řekl Hospodin Kainovi: “ Proč jsi tak vzplanul? A proč máš sinavou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty však máš nad ním vládnout.“ Bůh Kaina varuje před hněvem, který vládne zlu. Hněv proměnil lásku bratra v nenávist. Protože Adam a Eva byli v bibli jako první rodiče, je u zabití bratra bratrem zobrazena i skutečnost prvního zabití člověka člověkem. Kain se stal vyhnancem a psancem. Byl poznamenán znakem známým jako Kainovo znamení. Odešel do země Nódů na východ od Edenu. I jeho život Bůh zachoval. Eva porodila ještě jednoho syna Šéta, ten se narodil až po bratrovraždě.

Izák není prvorozeným synem Abraháma. Tím je Izmael, kterého mu porodila otrokyně. Sára, zákonitá manželka Abraháma, ji ale vyhnala i se synem do pouště. Izák i Izmael jsou dvě výrazné biblické osobnosti. Když budeme pátrat v jejich životě, tak dojdeme k realitě současnosti.

Jedno mají tyto příběhy společné. Rozdíly mezi dětmi vyrůstajícími bez lásky rodičů. Rodičovská láska nesmí být poznamenána rasovou nenávistí nebo náboženským vyznáním.

Jaká asi byla Eva matka a jaký byl Adam otec? Co ovlivnilo jejich výchovu? Když se Kain narodil, Eva řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Věřila, že si ho Hospodin sám vybral, proto měl všechny výhody. A kam to pak vedlo?

Jaká je současnost? Partnerské vztahy nefungují, proto nemůže fungovat ani rodičovská láska. Musíme pochopit, že život je cenný nejen v té fyzické podobě, kterou známe a i to, jak vypadáme, ale v té podobě, kterou odevzdáváme budoucím pokolením. Rodičovská láska je tady odjakživa. Milovat a ochraňovat své děti musíme neustále, i když jim nehrozí nebezpečí. Rodičovská láska obdarovává a naplňuje, když se mysl propojí s pocitem. Právě tento pocit vede mysl k tomu, aby rozpoznala, co je pro dítě nejlepší.

Tyto příběhy o Adamovi a Evě, Abrahámovi a Izákovi jsou tisíce let staré a nedokážeme se z nich poučit. Rodičovská láska se vytrácí. Pro rodiče jsou smyslem života děti, ne sobectví a starost o sebe. To, že dítě potřebuje ze všeho nejdřív náruč matky a až potom to ostatní nám přímo ukazuje, že lásku k dítěti máme v sobě. Jenom si tento pocit nedokážeme uchovat. Pokud tohle nepochopí KAŽDÝ jedinec, nemůže to pochopit společnost. Láska je jako ranec plný hodnot, který by měl člověk neustále nosit sebou, ale proč, na to už musí přijít sám.