Je možné vytvořit partnerský vztah, který naplní život láskou a porozuměním? Existuje ve vztahu jediná přímá cesta jenž vede k cíli? Nebo se jen dva lidi spojí za účelem zplození potomků a pak se je snaží zabezpečit? Ani zodpovědnost za výchovu dětí nedovede soužití udržet, protože ke spokojenosti prostě stačí domluvit se na výši alimentů. Člověk se sám postavil na nejvyšší vývojový stupínek – a přitom zvířata často zvládají výchovu mláďat líp než on. Neví, co znamená vychovávat, ale vnímají to, že jsou průvodci a rádci novým generacím.

Celý příspěvek →

Fyzické tělo využívá pět smyslových orgánů- a to orgán zraku, chuti, sluchu hmatu a čichu. Existuje ale mnohem více smyslových vjemů, na které reaguje naše psychické tělo a mysl. Fyzické a psychické tělo jsou dokonale propojeny. Fyzickou smrtí život končí. Smrt psychického těla způsobí traumatizující zážitek, který náš život od základu změní.

Partnerský vztah rozvíjí naši osobnost. Už není jenom naše JÁ, ale je již MY. Skrze partnera poznáváme samu sebe a společným soužitím dochází k propojení našich psychických těl. V BIBLI se píše, že muž a žena se stanou jedním tělem. K narušení vazeb začne docházet tehdy, pokud jeden z partnerů dovolí, aby do vztahu vstoupila další osoba. Psychická těla se tím rozpojí, jedno z nich se naváže na nového partnera, pro toho původního to znamená psychickou smrt. Co se děje? Dostaví se bolest, beznaděj a zoufalství. Naše mysl vynáši z podvědomí všechno, co jsme s partnerem prožili, všechny ty nádherné prožitky. Okamžiky štěstí střídá krutá realita. Pak přijdou výčitky. Otázky typu:“ Proč se to stalo zrovna mně? Můžu za to já?“  Začneme se obviňovat, hledat chyby hlavně v sobě. Náš už bývalý partner je již šťastný, bohužel naše bolest přetrvává. Psychické tělo má  vlastní obranné mechanismy. Jedním z nich se stane naše nenávist vůči partnerovi. Načas nám  zmírní bolest. Někdy dojde k paralýze psychického těla. To jsme úplně na dně, a nevíme jak dál. Tento stav je jako kóma. Pomůže nám sebrat se a znovu narodit. Traumatizující zážitek rozchodu od základu změní náš život. Vracíme se do svého JÁ, nový start otevírá nové možnosti. Nebo se budeme ještě dlouho litovat, vracet se do minulosti, hledat příčiny rozchodu.  Psychické tělo se zahojí, bolest ustoupí, ale naše duše si bude všechno pamatovat. Časem se i naše mysl otevře novým citovým zážitkům. Jenom musíme být trpěliví a nikam nechvátat. Využijme čas k tomu, abychom jsme  poznaly lépe samu sebe. Duše nám toto poznání umožní zato, čím vším jsme si prošli.

Poučme se z chyb, začněme si opět věřit, protože nic nebrání tomu, abychom byly opět šťastní.

Karma

„KARMU“ není jednoduché přesně definovat. Nikdy nevznikla a nikdy nezanikne, je teda věčná. Není to osud. Vysvětluje se jako jednání, čin, působení, přičemž základem je myšlenka, úmysl, vůle. Projevuje se v přítomnosti jako následek předešlých činů, má své příčiny jednání v součastnosti a ty určují také následky do budoucnosti. Je to neustálý koloběh, který se stal zákonem. Lidi vytvořili pravidla a přikázání, zrozumitelné a pochopitelné. Všem by se žilo lépe, kdybychom je dodržovali.

Volba partnera

Volba partnera není náhodná. Vybírá ho naše karma, které nás provází od narození. Od prvního nadechnutí máme vůči vesmíru určité závazky, které nejsou pro všechny stejné. Musíme je plnit a nezáleží na nás, jestli chceme nebo ne. Ale máme určitou možnost karmu ovlivnit vhodným chováním. Například si v pubertě neničit své tělo kouřením, alkoholem, drogami a sexem.

Karmu začneme vnímat v momentě, když pocítíme bolest fyzickou nebo psychickou. Ta psychická otevírá rány v duši, které se zahojí, ale můžou se znovu kdykoli otevřít.

Muž a žena jsou k sobě přitahováni tak, aby si s karmem mohli pomáhat. Karmická zátěž bývá někdy hodně těžká a pomoc musí být vzájemná. Tato pomoc může probíhat jen určitým způsobem. Když se narodí děti, karma obou se propojí a nastává proces sebepoznávání. Při tomto procesu se často zvedá ego, což může způsobit, že se partneři začínají od sebe vzdalovat. Osobnost obou se vyvíjí, a když se „JÁ“ propojí s egem, vztah se rozpadá. Rozpad vztahu znamená, že se karmické závazky přestávají plnit.

Své karmické dluhy ale plnit musíme, proto si rozchodem všechno zbytečně zkomplikujeme. V dalším vztahu poznáváme, který z partnerů své karmické závazky porušil. Jeho život začne být plný výčitek, zklamání a nezdarů, i když si to třeba nikdy nepřizná. Pokud se tak neděje, nebyl to on, kdo si neplní svůj dluh vůči vesmíru.

Vnímat a pochopit karmu nám umožňuje duchovní život. Jeho hodnoty jsou věčné a mají svá pravidla. Můžeme je ignorovat a žít v materiálních rovinách. Poznat jen hodnotu peněz a postavení ve společnosti. Pak ale přesuneme své karmické závazky na děti a rodinu. Problém s karmou mají i ti, kteří stojí na straně zla. Přiznat chyby, ulehčit tak svému svědomí, znamená odbourat část své karmické zátěže.

V jedné motlitbě „otčenáše“ jsou slova…. a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům. Pojednávají o karmě a o tom, že za svůj život na této planetě taky platíme. Proto i volba partnera není náhodná. Pokud to nezvládáme, karma bolí. A aby jsme zbytečně netrpěli, zkusme se nad sebou zamyslet.

I když nemáme vědecký důkaz o existenci duše, neznamená to, že neexistuje. Já si myslím, že je propojena s mozkem, srdcem a nervovou soustavou. Podílí se na projevu naší osobnosti. „Prochází“ naší genovou výbavou a ona rozhodne o našich úspěších, protože má genový klíč k našim intelektuálním a emočním schopnostem. Zkrátka naše duše rozhodne, jestli se zrodí nový génius. A nikdy to není zadarmo, jedinec si to musí zasloužit. Lékaři sice mluví o duševních poruchách a nemocech, ale jak to souvisí s duší? A může být duše nemocná? A v které části lidského těla sídlí? Na tu poslední otázku nenajdeme jednoznačnou odpověď. Některé pocity jako úzkost, strach, obavy, radost,smutek, lhostejnost nejvíc vnímáme skrz srdce, které na ně reaguje bušením, svíráním nebo tlakem. Dokonce známe i bolest srdce. Ale stejné pocity vnímáme i tehdy, když je nemocné naše fyzické tělo. Takže dokážeme už rozlišit, jestli nás pocit dovede ke zdravotním problémům fyzického těla nebo k duši. Ale cesta k duši vede skrze náš mozek. Ten musí pocit vyhodnotit. Skoro každá část mozku má určitým způsobem schopnost reagovat na pocit. To se děje prostřednicvím vnímání a naší nervové soustavy. Člověk je součástí určitého prostoru a času, takže k propojení potřebuje i myšlenku a slovo. Abych to shrnula, cesta k duši vede skrze myšlenku, slovo, vnímání a pocit. Myšlenku a slovo mozek zpracuje, srdce pocit vyhodnotí a duše rozhodne, co se uchová v našem vědomí a nebo v podvědomí. Mozek ještě k pocitům přidá i hormony a endorfiny, aby si pocity užilo i naše fyzické tělo.

Naše duše onemocní, když do hry vstoupí touhy. Ty umí nakazit i naše srdce, které pak ztrácí své duchovní teplo a světlo. To mu poskytuje duše, aby ho chránila. Touhy uvolní chtíč. Aby naše touhy a chtíč nepřekročili hranice, existují jistá pravidla. V Bibli je sedm hříchů, kterých se má člověk vyvarovat. Patří sem pýcha, hněv, závist,lakota, obžerství, smilstvo a lenost. Toto pořadí má svůj význam. Poslední lenost je pro duši velice nebezpečná. Představuje její znechucenost nad člověkem, který už ztratil morální zábrany. Jeho fyzické tělo chátrá, přijdou nemoci, které často končí smrtí.

S nevěrou se v dnešní dobe setkáváme často. Tohle slovo u někoho vyvolává děsivou noční můru, u jiného je to součást životního stylu. Spojeno se skutečným pocitem nebo osobním zážitkem, často znamená velkou změnu v životě. Nevěřit, zklamat nebo oklamat, vždy znamená ztratit důvěru blízkého člověka. Láska, důvěra a upřímnost jsou základní pilíře partnerského vztahu. Pokud se jeden z pilířů naruší, vztah přestane být stabilní. Co vede čověka k tomu, aby to udělal vědomě, když má možnost volby? Říct si sám sobě NE, přece není tak těžké. O virech, které napadnou fyzické tělo, věda ví již mnoho. Ale o virech, které napadnou duši, nic. Proto, když začneme řešit nevěru, když už o ni víme, nebo tušíme, je často již pozdě. Lidská duše je zranitelná, proto má své vlastní obranné mechanismy. Jaké to jsou? Jsou to morální hodnoty, nastavené už po mnoho lidských generací. Ty, o kterých někdy mluvíme, ale musíme je mít taky v sobě. To, jakou lásku si dokážeme nabídnout, jak se dokážeme vnímat a pochopit, jak se k sobě chováme, jestli k sobě dokážeme být upřímní, to vše představuje ty obranné mechanismy, o kterých mluvím. Všichni je známe, víme o nich, jenom nám časem začnou být lhostejné. Jsou pro nás důležité jiné hodnoty a naše duše se stane zranitelnou. Když ji napadne virus, už není cesty spět. Pak se musí naše duše dlouho léčit, aby našla znovu rovnováhu a klid. Hledáme zůsob, jak se se vším vyrovnat. Jeden z podpůrných léků je odpuštění. Když se vztah rozpadne, duše si ponese následky do nových vztahů. Úplně se už nevyléčí nikdy. Ale virus nevěry nás nemusí nikdy napadnout. Tomu jsme schopni na rozdíl od viru chřipky zabránit sami.